Sedlák, Dr. Jan Nep.: 

Dějiny pobožností u Mariánského sloupu na staroměstském náměstí v Praze, 

ČKD, 1924/4, str. 270-275, 

cit dle: http://depositum.cz/knihovny/ckd/strom.clanek.php?clanek=9731

 

Na poděkování Bohu za šťastné uhájení Prahy proti Švédům a ukončení války třicetileté dal císař Ferdinand III. (1637 —1657) postaviti na staroměstském náměstí nádherný sloup Mariánský, vzácné dílo umělecké, jež bylo ozdobou celého náměstí.

Vysoký sloup korintský z jednoho kusu pískovce, 30 centů těžký, vztyčen byl 26. září 1650 a hned potom 30. září byla naň postavena socha P. Marie. (Srv. Ekert, Posvátná místa kr. hl. města Prahy, I. 328.) Budiž zde zdůrazněno, že týž panovník, vroucí ctitel tajemství neposkvrněného Početí Ρ. M., dal zříditi podobný sloup také ve Vídni. (Srv. Dr. Krásl, Kardinál Harrach, str. 558.) Posvěcení Mariánského sloupu v Praze vykonáno až 13. července 1652, když se totiž mohl císař k tomu dostaviti se svým synem Ferdinandem IV.

Ale tím se císař ještě nespokojil. Maje sám vroucí úctu k P. Marii chtěl, aby ji také i věřící hojně a slavně uctívali. Radil se v příčině té s tehdejšími místodržícími, ale i s kardinálem Arnoštem hrabětem Harrachem, arcibiskupem pražským (1623—1667). Kardinál jednal o věci té s kapitolou sv. Vítskou a po dohodě s ní podal císaři své návrhy. Podle nich pak vydal císař rozkaz nebo-li reskript ve Vídni 5. srpna 1651, kterým založil stálou pobožnost ke cti P. Marie, aby totiž každou sobotu celého roku, dále o všech svátcích Mariánských a jejich vigiliích konal se z kostela před Týnem k onomu Mariánskému sloupu ve 8 hod. odpoledne slavný průvod a tam aby se zpívala loretánská litanie s příslušnými modlitbami. Průvod aby vedl „sub infula“ některý prelát neb kanovník z metropolitní kapitoly (Thumbkapitel, Thombstift). Mělať podle reskriptu císařova ze dne 15. srpna 1651 kapitola sv. Vítská vzíti si na starost celou tu pobožnost a opatřiti všechno k ní potřebné, to jest asistenty, akolyty, hudebníky, světlo, posluhu atd. Na úhradu nákladu na vše to povolil císař ročně 1200 zl., které by se vyplácely kapitole z jeho dědičného pivního groše. Z těch 1200 zl. připadlo každého roku metropolitní kapitole 384 zl., vikaristům 40 zl., kostelníkům 37 zl. 20 kr., hudebníkům kapely sv. Vítské 730 zl. 40 kr., kostelu sv. Víta 8 zl., úhrnem 1200 zl. Kapitola kvitovala čtvrtletně 300 zl. Podíl hudebníků byl proto velmi značný, že to měl býti zároveň příspěvek k lepšímu jejich opatření. Průvod vyšel z týnského kostela a ubíral se k Mariánskému sloupu, kdež byla zpívaná litanie loretánská, pak antifona: „Pod ochranu tvou“ s příslušnými modlitbami. Pobožností bývalo kolem 63 ročně: o 51 sobotách, o 6 svátcích Mariánských a 6 jejich vigiliích.

Podle vůle zakladatelovy měla se konati na věčné časy, ale brzo se ukázaly různé při tom obtíže, které ji velmi ztěžovaly. Tehdy nebylo ještě neposkvrněné Početí Ρ. M. prohlášeno za článek víry, ač se v mnohých zemích svátek neposkvrněného Početí již světil. U lidu nebyla ona pobožnost populární, a proto se jí málo věřících účastnilo, zejména v sobotu, kdy se konala ve 2 hod. odpoledne, tedy v dobu méně příhodnou. Ale doba ta volena proto, aby nebyla kolise s povinností církevních hodinek ve velechrámu. Byla-li veliká nepohoda, na př. prudký déšť, plískanice a pod., nemohl se konati průvod k soše a pobožnost u ní. Tu pak se vykonala bez průvodu v kostele týnském. Konala-li se v sobotu venku u sloupu, bývala velice rušena uličním hlukem. Bylo sice nařízeno, aby všechny ulice, vedoucí na staroměstské náměstí, po čas oné pobožnosti byly řetězy uzavřeny, ale to se nezachovávalo. Po náměstí jezdily vozy, chodili pěší, jezdili na koních jezdci; na náměstí byly kramářské boudy, stánky řemeslníků, norimberští kupci měli tam vyložené své zboží, konaly se tam trhy, v sobotu se tam procházely židovské rodiny a pod. To ovšem bylo pobožnosti velmi na újmu. Bylo-li si do toho stěžováno, pomohlo to na čas, ale brzo se staré zlořády zase opakovaly. Hejtman Starého města sliboval nápravu, něco se stalo, ale brzo to bylo zase jako dříve. R. 1741 na př. odpovídá kapitola magistrátu, že se pro lepší pohodlí bude konati ona pobožnost v sobotu vždy ve 3 hodiny, o vigiliích však a o dnech před většími svátky ve 2 hodiny, a prosí, aby se ulice řetězy uzavíraly a všechen hlomoz u sloupu odstranil. Žádalť magistrát, aby se určila přesně hodina pobožnosti, a slíbil, že se k ní dostaví dva jeho zástupci a měšťané že budou vybídnuti k četnější účasti. Ale i potom se stížnosti znova opakovaly; zase slíbena náprava, ale zlořády trvaly dále.

Pobožnost u sloupu konala se za takových okolností dále, až přišla neblahá doba josefínská. Jak známo, zakázal císař Josef dv. dekrety z 11. a 22. dubna 1772 všechna procesí vůbec, vyjma průvody o Božím Těle a o dnech prosebných. Později připustil průvody na vyprošení deště, úrody a pod., když to biskup schválí. A tu se stalo, že gubernium chtělo zakázati také onen průvod z kostela týnského k soše Mariánské na staroměstském náměstí. I žádalo od kapitoly, aby mu předložila originál nadačního listu oné pobožnosti a oznámila všechny podrobnosti její. Kapitola předložila ověřený opis císařských reskriptů; originál že byl před lety guberniu zaslán, ale již nevrácen. Spolu vysvětlila kapitola, jak se pobožnost dosud dála a kterak se věnovaných k tomu 1200 zl. ročně vynakládalo. Ale podle všech okolností po novém zákazu procesí 27. prosince 1782 přestala se pobožnost konati u sloupu Mariánského a byla kolem r. 1793 přenesena vůbec do kostela týnského. Kostel sv. Vítský už nedostával určených pro něj 8 zl.; ty byly vypláceny účetnímu kostela.

Když se pobožnost přenesla do kostela týnského, vznikla nesnáz, odkud platiti výlohy, tím nově vzniklé v Týně za asistenci, pro kostel týnský, pro zvoníka a pod. Na ty ovšem nebylo v císařském reskriptů pamatováno; vyplácelo se stále jen původních 1200 zl. za všechno. Přišel však finanční patent z 20. února 1811 a oněch 1200 zl. kleslo na 480 k. m. Tím se ovšem také snížily požitky všech percipientů nadačních. Zejména byli postiženi hudebníci, kteří majíce současně povinnost při kostele sv. Vítském, musili si za sebe k pobožnosti v Týně hledati zástupce a je platiti dráže, než co sami dostávali. I zanedbávali onu pobožnost v týnském kostele, která pak odbývána dosti ledabylo a bez účasti věřících. Také i samému pontifikantovi působilo obtíže dojížděti neb docházeti s Hradčan do Týna.

Z oněch původních 1200 zl., jež později vypláceny 504 zl. rak. měny, platilo se účastníkům v týnském kostele: asistenci 8 zl. 50 kr., kostelu 8 zl. 16 kr., účetnímu 2 zl. 55 kr., zvoníku 3 zl. 40 kr., kalkantovi 1 zl. 70 kr., ministrantům 1 zl. 70 kr. Ale stálé byly stesky na různé obtíže, s nimiž se Mariánská pobožnost setkává i v týnském kostele. R. 1852 žádali hudebníci, aby přenesena byla do velechrámu sv. Víta, že se beztoho u sloupu Mariánského konati nemůže. V sobotu že židé opanují celé staroměstské náměstí a docházka do Týna že působí mnohé obtíže. I byla pobožnost Mariánská arcibiskupským ordinariátem značně redukována 28. ledna 1869. Měla se dále konati v Týně, ale jen v poslední sobotu v měsíci a pak o 4 svátcích Mariánských; před svátkem Nanebevzetí P. Marie měl se konati průvod k soše Mariánské na náměstí, vždy v 5 hodin odpoledne. Konati se tedy měla pobožnost celkem 17krát do roka. Požitky percipientů stanoveny takto: metropolitní kapitole ročně 113 zl. 22 kr. r. m., vikaristům za asistenci 17 zl., asistenci v Týně 8 zl. 50 kr, 4 akolytům 27 zl. 20 kr., hudebnímu kůru sv. Vítskému 307 zl. 70 kr., velechrámu sv. Víta 10 zl. 32 kr., Týnskému kostelu za užívání varhan a za světlo 8 zl. 16 kr., kalkantovi 1 zl. 70 kr., kostelníkovi týnskému 5 zl. 10 kr., zvoníkovi tamže 3 zl. 40 kr., ministrantům 1 zl. 70 kr., úhrnem 504 zl. r. m. Z platů těch měli poživatelé hraditi příslušnou daň z příjmů. Dokud kapitola sama čtvrtletně dávky kvitovala, dostávala ročně 8 zl. a vydala za kolky 10 zl., měla tudíž ještě 2 zl. škody.

Když se takto požitky z nadace podle časových poměrů v nejlepším úmyslu nově upravily, očekávalo se, že se tím ona Mariánská pobožnost zvelebí. Administrátor Mat. Heinrich, potomní farář v Týně, zavazoval se r. 1852, že onu pobožnost povznese, o hojnou účast věřících při ní se postará, a proto jen aby se pobožnost i nadále ponechávala v Týně a se nepřenášela na Hradčany. Sliboval, snažil se, ale bez výsledku. A tak přece jen konečně došlo k tomu, že pobožnost Mariánská převedena byla k sv. Vítu. Stalo se tak rozhodnutím ordinariátu pražského ze dne 3. dubna 1872. Od toho dne měla se konati ve velechrámu sv. Víta (resp. v kostele Všech Svatých, poněvadž tehdy kostel sv. Vítský byl opravován) o všech sobotách celého roku (vyjma Bílou sobotu), pak o 6 Mariánských svátcích, o jejich svatvečerech ne, vždy o 1/3 3 hod. odpoledne. Mimo to se měl o svátku Narození P. Marie konati z velechrámu hned po nešporech průvod k soše P. Marie na náměstí hradčanském a tam se měla zpívati litanie Mariánská s příslušnými modlitbami. Požitky zúčastněných osob upraveny nově takto: pontifikantům ročně 90 zl., asistentům 61 zl., kostelníkům 14 zl. 25 kr., 4 akolytům o 4 svátcích Mariánských 12 zl., kostelu 14 zl. 47 kr., chrámové hudbě 307 zl. 70 kr., ministrantům 2 zl. 28 kr., zvoníkovi 1 zl. 30 kr., za přenesení positivku 1 zl., úhrnem 504 zl.

Tím tedy způsobem konala se nyní ona mariánská pobožnost, Ferdinandem III. založená. Zajímavé jest, že když r. 1822 šlo o větší opravy na sloupu Mariánském nákladem 919 zl. 42 h, pomýšlelo se hraditi výlohy ty z oněch fundovaných 1200 zl. Kapitola se ovšem proti tomu ohradila a prokázala, že peníz ten byl dárcem věnován jenom na pobožnost Mariánskou ale nikoli na udržování sochy. I byl pak podle úředního rozhodnutí náklad ten zaplacen obcí pražskou, kteréž náleží udržovati veřejné sloupy, sochy a pod., jelikož jsou okrasou města, v náležitém pořádku. Pobožnost Mariánská přenesena na Hradčany, ale průvod k památnému sloupu udržoval se i nadále o svátku Nanebevzetí P. Marie, kdy se zároveň koná poutní slavnost v Týně.

Po nešporách konal se průvod ten a účastenství při něm vzmáhalo se zvláště od let 1890tých. Souviselo to s probouzejícím se uvědoměním náboženským v lidu, zvláště když se mělo staroměstské náměstí věnovati kultu mistra Jana Husi. Tu se každého roku k soše Mariánské dostavily katolické četné spolky, přišli zástupcové věřících, vyplnili celé náměstí, takže stráž stěží mohla udržeti pořádek, a náměstí staroměstské bývalo svědkem slavné manifestace katolického lidu. To ovšem neušlo pozornosti nepřátel katolické církve. I štvalo se proti onomu průvodu, dělaly se mu překážky, vyvolávány úmyslně výtržnosti, při nichž musila i stráž zakročiti. Pobožnost Mariánská na náměstí staroměstském byla mnohým trnem v oku. Brojeno proti ní, sloup Mariánský uváděn ve spojitost s bitvou bělohorskou a s oslavou vítězství po bitvě. A přece, jak z tohoto pojednání viděti, neměl k těmto událostem ani nejmenšího vztahu. Vždyť byl, jak shora řečeno, zrovna takový sloup Ferdinandem III. postaven i ve Vídni. Ale lživé heslo šířilo se dál a dál, uchvacovalo davy, až došlo konečně k vandalskému činu dne 3. listopadu 1918. Brutální čin ten zůstane povždy temnou a neshladitelnou skvrnou našich dějin.

Snad nebude od místa uvésti zde o té věci ještě toto: Když po převratu říjnovém pisatel těchto řádků byl se představit Národnímu výboru dne 30. října 1918 ještě s tehdejším gener. vikářem Mnsgr. Dr. Moř. Píchou a s opatem Metodem Zavoralem, byl s nimi přijat od JUDra Frant. Soukupa. Byv však již upozorněn, že se po Praze již něco šušká o útoku na sochu Mariánskou na St. městě, tázal se na tu věc přímo Dra Soukupa. Upozornil ho na pravý původ a význam sochy té (podle Ekertova článku), vyložil také, jak hrozné následky by měl každý útok na sochu tu, zejména na Slovensku, v Polsku a v cizině vůbec, varoval před násilnickým skutkem atd. Dr. Soukup hledal slova k odpovědi a pravil, že Národnímu výboru není o tom nic známo, že se na nic takového nepomýšlí, on sám že o ničem neví, a že se nic takového nestane atd. Ukonejšil nás tři deputanty tak napolo. (Více o tom přinesl „Čech“ z 31. října 1918.) A zatím 3. listopadu již spáchán onen vandalský čin. Dnes, když je již odhaleno, kdo a jak to spáchal, možno si o slovech Dra Soukupa učiniti správnější úsudek.

Skácením sochy znemožněna pobožnost u ní. Ale ani ve velechrámu sv. Vítském nemohla se udrželi v té míře, jak bylo stanoveno r. 1872. Přišla válka, přišel převrat, valuta poklesla a požitky za výkony při oné pobožnosti znehodnoceny až příliš. I nezbylo než nanovo onu pobožnost zredukovati. Stalo se tak arcibisk. ordinariátním dekretem z 9. ledna 1921 Čís. 86., kterým stanoveno, aby se litanie loretánská podle úmyslu zakladatelova zpívala s příslušnými modlitbami ve velechrámu sv. Víta o všech sobotách v květnu a říjnu, o svátcích mariánských: Hromnicích, Zvěstování Ρ. M., Nanebevzetí Ρ. M., neposkvrněném Početí Ρ. M. a v neděli po Navštívení Ρ. Μ. o půl třetí hod. odpol. Mimo to aby se konal na Narození Ρ. M. po nešporách ve 4 hod. slavnostní průvod „sub infala“ z velechrámu sv. Víta k soše P. Marie na Hradčanech a tam aby se vykonala pobožnost.

Tak se utvářil nynější stav oné pobožnosti. Událo se při ní, co se stává snad u všech nadací, založených na věčné časy. Při jejich zakládání nikdo nemůže předvídati, ba ani tušiti, kterak se v budoucnosti okolnosti změní, jakou hodnotu budou mít i určené peněžní dávky a pod., a že mohou nastati takové okolnosti, které fundovaný výkon zcela znemožní.

Zřejmý toho důkaz podávají dějiny nadace Ferdinanda III. u mariánského sloupu.

A zrovna tak je tomu s nadací Ferdinanda I., založenou při velechrámu sv. Víta r. 1547.

O tom zase někdy později, až bude o nadaci té trvale rozhodnuto.

Světící biskup Dr. Jan Sedlák.

 

Chovám naději, že bude-li zdařilá napodobenina sloupu (nejenom se sochou Panny Marie, přepodivně zasloužilé o výsledek boje o Prahu, nýbrž též se všemi čtyřmi sousošími plnými křídel andělských i ďábelských) díky rozhodnutí Zastupitelstva hlavního města Prahy ze dne 23. ledna 2020 na náměstí instalována, pozvednou křesťané odpovídajícím způsobem též příslušnou mariánskou pobožnost na novou, vpravdě ekumenickou úroveň k největší slávě Boží.

Související články:

https://sigis.signaly.cz/1906/jest-to-korintsky-sloup-sedmdesat-centu-vazici;