STAROMĚSTSKÝ RYNK V PRAZE 
popisuje  
DR. JOSEF TEIGE,  
ARCHIVÁŘ KR. HL. MĚSTA PRAHY  

a výklady historicko-uměleckými provází  
JAN HERAIN,  
STAVEBNÍ ARCHIVÁŘ KK. HL. MĚSTA PRAHY A C. K. KONSERVATOR. 

PRAHA 1908
NÁKLADEM SPOLEČNOSTI PŘÁTEL STAROŽITNOSTÍ ČESKÝCH V PRAZE. 
TISKEM ALOISA WIESNERA, KNIHTISKAŘE ČESKÉ AKADEMIE CÍS. FRANT. JOSEFA 
PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.



(...)

Na poděkování za uhájení Prahy od Švédů dal postaviti Ferdinand III. uprostřed rynku sochu P. Marie. Jest to korintský sloup sedmdesát centů vážící, na širokém podstavci a na něm socha P. Marie. Býval zde tento nápis: 
»VIrgInI genItrICI sIne orIgInIs Labe ConCeptae propVgnatae et LIberatae VrbIs ergo Caesar pIVs et IVstVs hanC statVaM ponIt.« — Sečteme-li chronogram, obdržíme letopočet 1650.

(...)

Dne 9. dubna 1650 vydáno bylo císařské rozhodnutí komoře české v příčině postavení sochy P. Marie dle příkladu vídeňského a ředitelem podniku jmenován byl císařem Diviš Miseroni z Lisonu, c. k. správce klenotnice čili schatzmeister († 1661), jehož rod vymřel v Čechách r. 1760. Cís. správce daně (vrchní písař při zemské berni a výběrčí akcisu v Praze), bratr Divišův, poskytl první peníze v obnosu 2000 zl. Kancelář česká vyzvala 26. dubna radu staroměstskou, aby přidala dílu svojí účinnou pomoc. Kardinál Harrach počátkem června vyslovil k tomu všemu souhlas svůj, žádaje, aby slavnosti, které se u sloupu konati měly, byly přiměřeně důstojné a aby fondy k tomu byly zabezpečeny a to z pivního groše, starost o ně aby pak svěřena byla kapitole sv. Vítské, která by vždy dolů vyslala některého preláta s assistencí a hudbou chrámovou, což vše by stálo ročně 1000 říšských tolarů neb 1200 zl. rýn.

(...)

Že postavení sochy P. Marie vyšlo z úmyslu císařského, nepřekvapuje, připomeneme-li si, že Ferdinand III. právě to byl, který prohlásil P. Marii za zvláštní patronku domu Rakouského a jmenovitě přál si, aby učení o neposkvrněném početí stalo se uznaným článkem věrouky katolické. Ale poněvadž tehdejší papežové tomu odporovali, zaváděl ctění neposkvrněného početí sám a sice tak dlouho, pokud by papežové opak toho věřiti nenařídili. Jmenovitě rektorům, děkanům, professorům, kandidátům doktorských hodností a všem jiným příslušníkům university pražské předepsána r. 1650 přísaha o neposkvrněném početí, kterouž musili složiti a každoročně v určitý den v chrámě Týnském opakovati. To se dělo do r. 1782. 

Sloup postaven byl již 26. září 1650, posvěcení stalo se však až 13. července 1652. Zároveň zřízena byla nadace, aby tu po celý rok v sobotu a každý svátek zpívali královští zpěváci litanie loretánské u přítomnosti preláta neb alespoň kanovníka a dvou vikaristů kostela sv. Vítského, kteří měli vésti procesí z Týna k soše P. Marie. O svátcích Mariánských konaly Mariánské kongregace studujících z kolleje Klementské sem slavné průvody, r. 1657 i za účasti císaře Leopolda. V pozdějších letech ale slavnost zacházela. Proto rozkázali r. 1675 místodržící radě městské: »Porozumívajíce, že by ta pobožnost velice zacházela, an k takové málo lidí se scházívá, anobrž při trvající litanii ze všech stran s vozy svobodně tudy projížděti, židům v houfích procházeti se dopouští, poněvadž od J. M. C. táž pobožnost k stále trvající vděčné památce, že z pouhé milosti boží tato města od lidu švédského k přemožení nepřišla, a k tomu cíli, aby přímluvou nejsvětější rodičky Boží na budoucí časy od válek a outokův nepřátelských, nakažení morního a jiných neřestí zachována byla, vyzdvižena jest, především, když táž procesí trvati budou, v ten čas žádného z židův po rynku pod skutečným jich trestáním netrpěti, v tom place také tehdáž žádné hokyně nic prodávati, nad to pak tu malou chvíli se žádnými vozy jezditi nedopouštěli, nýbrž dadouce k ulicím, skrze něž k rynku přichází, řetězy vzdělati, je zavěšovali« (753 f. 259) Nařízení taková musela býti opakována. (Lib. decret č. 764 fol. 183 a liber memorabilium č. 1000 fol. 120).

Za císaře Josefa II. byly veřejné průvody zakázány a pobožnosti konaly se jen v kostele Týnském, nyní sv. Vítském, každou sobotu o 4. hodině. Při obležení Prahy Prusy r. 1757 byl jeden z andělů při soše poškozen.

Socha P. Marie byla v minulém století vícekráte opravována, neboť málo trvanlivý materiál trpěl značně počasím a odpadávající části ohrožovaly kolemjdoucí. 

R. 1876. oznámil okresní lékař Urban, že s kamenného zábradlí spadla kamenná koule, která poněkud poranila Annu Svobodovou ze Slaného. Tato koule, která byla kdysi uražena ze severní strany zábradlí, ležela po dlouhý čas za zábradlím na straně východní a když byla při pohřbu dne 31. května s zábradlí shozena, někdo svévolně ji nebezpečně tam znovu postavil (1876). 

Nová oprava stala se nutnou r. 1884, kdy městský úřad stavební oznámil, že ve spodní hlavici sloupu některé lupeny jsou zvětralé, že sloup musí býti očištěn (15 □ m plochy). Během opravování našly se i další ještě nedostatky, takže v říjnu t. r. činil účet 2877 zl. (p. Aug. Víškovi 184 zl. a p. Jindř. Čapkovi 124 zl.) Byloť nutno opraviti nárožní sochy; dále bylo nalezeno, že podnožní soklová plotna postamentu, na níž celá tíže vrchního hlavního sloupu spočívá, jest z hlinitého pískovce a značně zvětralá. Dolejší socha anděla obrácená k Celetné ulici měla ruku utrženou, roucho na kříži rozpadlé, podstavec úplně zvětralý a hlavu deštěm až na 10 cm hluboko vytlučenou. Sousoší k Týnu obrácené mělo podkladní plotnu (plintu) též zvětralou, ruku s ramenem a hlavou i obě nohy utržené, tlapy spodního zvířete scházely; socha severozápadní měla dvě ruce od čepů železných utržené, zvětralé a had měl hlavu roztříštěnou. Konečně socha západní měla železné čepy, které trhaly kámen. Sloupky i kužele parapetu spodní ballustrady a koule tu na podstavcích osazené byly z hlinitého pískovce na 6 až 10 cm hluboko zvětralé, římsování cementem opravené opadalé a krycí plotny parapetu sešlé. Dle toho navrhoval magistrát dne 20. února 1884, že by sochy na nárožích nahrazeny býti měly zcela novými, neboť oprava byla by nejen obtížná, nýbrž i málo trvanlivá; sochy ty, byvše opraveny, byly by strakaté a poskytovaly by šeredný pohled. Poněvadž by celé údy za nové vyměněny a do starého velmi sešlého jádra upevněny býti musely, nezbylo by ze starých soch nic více než bezcenný vnitřek těla a sochy sestávaly by z jednotlivých kousků kamenů spojených. Nové sochy měly by pak důstojnější držení těla dostati, plechová křídla měla by býti zcela vynechána, poněvadž při větším větru působí jako páky a lámou sochy. Zápas okřídleného anděla s čertem — člověkem není motiv v pravdě náboženský a nesrovnává se nikterak s modlící se Madonnou na hlavici sloupu (č. j. 14062). 

To vše mělo provedeno býti nákladem záduší kostela Týnského. To ale neschválilo místodržitelství a uvedlo ve svém výnosu ze dne 15. května 1884 č. 15757: »Když pak v první polovici tohoto století jednáno o opravení této sochy, rozhodnuto na základě opětných vyjednávání guberniem dne 2. září 1824, že tuto sochu považovati jest sice za nerozlučné příslušenství chrámu Týnského, že však pražský magistrát v obojí své vlastnosti, jakožto patron kostela a jako představenstvo obce zavázán jest převzíti opravy sochy na tak dlouho, pokud nebude lze prokázati vlastního zakladatele této sochy, a odůvodněn dotyčný závazek i tím, že vydržování sloupů a soch, které zároveň slouží za okrasu náměstí, samo o sobě již jeví se býti břemenem obecním.« Odvolání proti tomuto rozhodnutí i v poslední instanci bylo zamítnuto a limine.

Ještě po opravě spadla dne 23. července 1898 o 1/4 4, odp. hod. jednomu anděli po prudkém dešti ruka. 

Související články:

https://sigis.signaly.cz/2001/dejiny-poboznosti-u-marianskeho-sloupu-na-staromestskem-namesti-v-praze